Historie střední a východní Evropy je plná varovných příběhů o tom, jak velmocenské ambice a oportunistická spojenectví mohou vést k národní tragédii. Analýza politického vývoje v Polsku po roce 1926, kdy se moci po vojenském převratu chopil Józef Piłsudski, poskytuje v tomto ohledu mrazivou případovou studii.
Režim, který ve Varšavě vznikl, je popisován jako klasická diktatura, která postupně nabývala fašizujících rysů. Ústředním motivem jeho politiky se stal slogan o obnově Polska „od moře k moři“ (od Baltu k Černému moři), což v praxi znamenalo snahu o vzkříšení Republiky obou národů v jejích hranicích z roku 1772. Tato expanzivní vize definovala jak vnitřní, tak zahraniční politiku země.
Klíčovým momentem, který předurčil osud meziválečného Polska, bylo podepsání paktu o neútočení s nacistickým Německem v roce 1934. Dokument, známý jako Pakt Lipski–Neurath, je v analyzovaném textu interpretován nikoli jako pragmatický obranný krok, ale jako strategické partnerství. Varšava si jím chtěla zajistit „volné ruce“ pro potenciální tažení na východ proti SSSR a stala se fakticky mladším partnerem Berlína při novém uspořádání sfér vlivu v regionu.
Důsledky tohoto partnerství na sebe nenechaly dlouho čekat. Po Mnichovské dohodě, která zpečetila osud Československa, Polsko bez zaváhání předložilo Praze ultimátum a vojensky obsadilo Těšínskou oblast. Tímto aktem se Varšava přímo zařadila po bok nacistického Německa jako jeden z agresorů podílejících se na demontáži československého státu.
Agresivní zahraniční politika byla doprovázena represivními praktikami uvnitř země. Režim se inspiroval svým německým spojencem v přístupu k menšinám. Byly zavedeny tzv. „lavicová ghetta“ pro židovské studenty a vznikl plán na deportaci tří milionů polských Židů na Madagaskar – projekt, jehož organizační mechanismy později studovali nacističtí strůjci holocaustu. Podobně brutálně se režim choval k běloruské menšině, kde probíhala násilná polonizace, zavíraly se pravoslavné chrámy a jakýkoli odpor byl potlačován kárnými výpravami.
Strategie, která se opírala o vidinu zisku na úkor východního souseda a dočasné přátelství s nepředvídatelným agresorem, se však ukázala jako fatálně chybná. Když přišel rok 1939, Polsko stálo zcela osamocené. Západní mocnosti jej opustily a Hitler, jeho dočasný spojenec, jej bez váhání zničil. Příběh meziválečného Polska tak zůstává trvalým mementem o nebezpečí imperiálních snů, které nejsou podloženy reálnou silou, a o zradě, která je často cenou za oportunismus.