NEZAČALO TO ODSUNEM
Nezačalo to odsunem. Začalo to rozbitím Československa, ozbrojeným terorem v
pohraničí, Mnichovem, okupací, popravami, vyháněním Čechů z pohraničí, Lidicemi,
Ležáky a každodenní mašinerií strachu.
Teprve po všech těchto zkušenostech přišla Postupim a rozhodnutí o přesídlení
německého obyvatelstva.
Dějiny nesmějí začínat tam, kde se to zrovna někomu hodí, a přesto se to stále děje.
Příběh poválečného transferu se až příliš často začíná vyprávět rokem 1945 — vlaky,
sběrnými středisky, konfiskacemi — jako by před tím byla prázdnota, jako by příčiny samy
od sebe nevznikaly a jako by se rozhodnutí o přesídlení zjevilo bez Mnichova, bez
okupace a bez zkušenosti s tím, co se v českém prostoru odehrálo mezi lety 1938 a 1945.
V Československu žily miliony občanů německé národnosti a bylo by nespravedlivé je
malovat jedním štětcem. Byli mezi nimi demokraté, sociální demokraté, antifašisté, lidé
loajální republice — lidé, kteří ji spoluvytvářeli a někteří ji v kritické chvíli i bránili. Jejich
příběh patří do této doby stejně jako příběh ostatních, a poctivý text se bez něj neobejde.
Jenže v rozhodující chvíli neudávali tón oni.
Ve druhé polovině třicátých let se rozhodující politickou silou německého obyvatelstva v
Československu stala Henleinova Sudetoněmecká strana. V parlamentních volbách roku
1935 získala téměř dvě třetiny sudetoněmeckých hlasů. Byl to masový mandát získaný
uvnitř parlamentního systému demokratického státu — a přesto se stále zřetelněji obracel
proti jeho základům.
To ještě samo o sobě neznamenalo válku. Znamenalo to však, že politická reprezentace
německé menšiny se ve své rozhodující části přestávala pohybovat uvnitř demokratického
státu a začínala pracovat proti jeho samotné stavbě. V roce 1938 tento tlak přestal být
pouhou domácí otázkou a propojil se s Hitlerovou strategií vůči Československu.
Dne 24. dubna 1938 vyhlásil Henlein v Karlových Varech osm požadavků, mezi nimiž
figurovalo uznání sudetoněmecké národnostní skupiny jako právního subjektu, vymezení
jejího územního osídlení a vytvoření plné samosprávy ve všech oblastech veřejného
života. Nešlo již o žádost o místo uvnitř republiky. Šlo o tlak na rozložení jejích základů.
Byla to řeč, která už mířila za hranici slov.Na podzim téhož roku skutečně neskončilo u slov.
Dne 17. září 1938 vznikl Sudetoněmecký Freikorps, polovojenská organizace, která útočila
na československé ozbrojené složky na území suverénního státu, s nímž Německo
formálně nevedlo válku. Do Mnichova provedla přibližně sto šedesát čtyři teroristických
útoků na československém území. Při těchto útocích bylo zabito více než sto sedmdesát
vojáků, policistů, četníků a příslušníků finanční stráže — nikoliv padlých v regulérně
vyhlášené válce, ale lidí zabitých při ozbrojeném rozvratu vlastního státu, v míru, který byl
pouze zdánlivý.
V pohraničí se tak již nestřetávaly dvě rovnocenné historické paměti ani dva národní
pohledy hledající porozumění. Československý stát čelil ozbrojenému rozvratu vedenému
ve prospěch cizí mocnosti, a žádný diplomatický slovník tento fakt nezměnil.
Mnichovská dohoda tento tlak završila způsobem, jenž Československu neposkytl ani iluzi
svobodné volby. Pohraničí bylo bez jeho účasti vynuceně postoupeno Německu. Z území,
kde po desetiletí žili Češi, Němci a další obyvatelé v nesnadném, avšak skutečném
soužití, se během krátké doby stal prostor, z něhož museli odcházet čeští úředníci, četníci,
učitelé, železničáři, živnostníci i němečtí odpůrci nacismu.
Sudety se nestaly problémem roku 1945. Staly se problémem tehdy, kdy se prostor soužití
proměnil v nástroj rozbití státu.
To je začátek příběhu. Kdo ho vynechá, nepíše historii — vybírá si z ní.
II. Nejdřív byli vyháněni Češi
Když se dnes mluví o poválečném odsunu Němců, používá se slovo „vyhnání”, jako by
bylo nové. Jako by je do českoněmeckého příběhu přinesl až rok 1945. Jako by předtím
tento výraz neměl žádnou historii ani žádné oběti.
Měl.
Pohraničí vynuceně postoupené po Mnichovu nebylo prázdným územím na mapě, ale
živým prostorem, kde bydleli Češi, Němci, úředníci, učitelé, četníci, železničáři, živnostníci
i němečtí odpůrci nacismu. Pro mnohé z nich se domov během několika dnů proměnil v
nepřátelské místo.
Ne postupně. Ne diplomaticky. Rychle a bez návratu.Uprchlický proud přitom nezačal až po podpisu Mnichovské dohody. Začal už během
sudetské krize na jaře 1938 a znovu zesílil ještě předtím, než bylo pohraničí formálně
postoupeno, protože násilí, jak tomu bývá, nepočkalo na úředníky. Přišlo dřív.
Čeští státní zaměstnanci, příslušníci finanční stráže, četníci, policisté, železničáři, učitelé a
úředníci odcházeli do vnitrozemí. S nimi odcházeli živnostníci, dělníci, zemědělci, rodiny,
které se v novém pořádku staly nežádoucími, i němečtí antifašisté, kteří odmítli přijmout
svět, jenž se kolem nich právě rodil. Někteří odcházeli před přímými výhrůžkami. Jiní
proto, že pro ně v novém pořádku jednoduše nebylo místo. Další proto, že velmi dobře
věděli, co znamená žít pod mocí, která se právě chopila jejich města, jejich ulice i jejich
domu.
Podle oficiální statistiky uprchlíků z pohraničních oblastí připojených k nacistickému
Německu bylo k 1. červenci 1939 evidováno 171 401 uprchlíků, z nichž 141 037 bylo
české národnosti a 10 496 německé národnosti. Tato čísla přitom zachycují pouze
evidované osoby a nezahrnují aktivní státní zaměstnance, jejichž počet se odhaduje asi na
padesát tisíc osob; s rodinami mohlo jít přibližně o 150 000 lidí.
Ale čísla jsou jen obrys. Uvnitř jsou lidé.
Za těmito čísly nebyly pouhé přesuny obyvatelstva. Byly tam klíče ponechané ve dveřích,
zavřené školy, opuštěné četnické stanice, nádraží bez lidí, kteří je ještě včera obsluhovali,
a obchody, do nichž se jejich majitelé už nevrátili. Stát z pohraničí neodcházel jako pojem.
Odcházel v konkrétních lidech, v jejich tvářích, jejich rodinách a jejich každodenním životě.
Český učitel neodcházel z mapy. Odcházel ze školy, kde znal jménem každé dítě. Četník
neodcházel z pojmu „pohraničí”. Odcházel ze stanice, kterou do té doby svou přítomností
představoval stát. Německý antifašista neutíkal před Čechy. Utíkal před nacismem, jemuž
odmítl sloužit a který ho za to označil za nepřítele.
Tady se obrací optika.
Není poctivé začínat vyprávění až u těch, kteří odcházeli po válce, a mlčet o těch, kteří
odcházeli už před ní. Než odcházeli Němci z poválečného Československa, odcházeli
českoslovenští občané z území, které jim bylo odňato pod tlakem Hitlerova Německa. Rok
1945 nelze vytrhnout z roku 1938, a kdo dnes používá slovo „vyhnání” výhradně pro
poválečný transfer Němců, zatímco mlčí o útěku a vyhánění československých občanů z
pohraničí po Mnichovu, nepopisuje celé dějiny.Vybírá si z nich jen tu část, která se mu hodí.
Teprve po tomto vyhánění přišla okupace. Teprve potom stanné soudy, popravy, Lidice a
Kobylisy. Teprve po tom všem přišel rok 1945.
III. Jeden den okupace
Po vyhánění z pohraničí přišla okupace zbytku země, a tentokrát nešlo o ztrátu území na
hranicích — šlo o ztrátu svobody uvnitř vlastního domova.
Dne 15. března 1939 byly české země obsazeny německou armádou a následující den byl
zřízen Protektorát Čechy a Morava. Tramvaje dál jezdily, úřady dál úřadovaly, děti dál
chodily do škol — ale nad vším tím každodenním životem stála moc, která mohla kdykoliv
a o komkoliv rozhodnout o zatčení, transportu nebo popravě.
Lidice je třeba připomenout. Ležáky je třeba připomenout. Avšak kdo zůstane jen u Lidic a
Ležáků, může snadno nabýt dojmu, že šlo o výjimky, o výbuchy mimořádného násilí
uprostřed jinak snesitelné doby.
Nebyl to výbuch. Byl to systém.
Každodenní mašinerie strachu, v níž smrt nebyla jen vykonávána, ale také oznamována.
Lidé slyšeli jména popravených v rozhlase a četli je v novinách — jména sousedů, učitelů,
důstojníků, dělníků, úředníků, matek, otců. Zpráva o smrti se nestyděla. Mluvila úředním
jazykem, věcně a bez váhání, jako by šlo o pouhou administrativní záležitost.
Kobyliská střelnice v Praze se stala jedním z míst této mašinerie. Během druhého
stanného práva, od 30. května do 3. července 1942, tam bylo popraveno 539 lidí, a podle
neúplných seznamů bylo v Kobylisích v letech 1941 až 1945 popraveno více než 755 lidí.
To není číslo pro učebnici. To je více než šestnáct popravených denně po dobu třiatřiceti
dnů.
Aby se neztratili v souhrnu, je třeba vzít jeden den.Třicátý červen 1942.
Nebyla to bitva ani den fronty. Byl to úředně vykonaný večer smrti, při němž bylo podle
popravního protokolu v Kobylisích mezi devatenáctou a dvacátou hodinou zastřeleno 71
osob odsouzených stanným soudem. Šedesát dva mužů a devět žen.
Řehák Václav, 31 let
Mach Josef, 40 let
Šourek Otto, 62 let
Šourek Jiří, 34 let
Kodet Ladislav, 43 let
Líkař Josef, 39 let
Kučera Jaroslav, 46 let
Slavík František, 49 let
Slavíková Marie, 46 let
Oplatková Emilie, 49 let
Slavík Bedřich, 28 let
Kosík František, 30 let
Ajšmann Václav, 45 let
Šváb Karel, 45 let
Schwarz Vincenc, 39 let
Schwarzová Zdenka, 36 let
Houdek Ladislav, 37 let
Dvořák František, 16 let
Behenský Josef, 43 let
Ťálský Karel, 44 let
Kratochvíl Karel, 38 let
Soucha Antonín, 39 let
Rattman Alois, 39 let
Černý Josef, 51 let
Franc Josef, 41 let
Fiala Václav, 42 let
Vojtěchovský Miroslav, 36 let
Bejlek Václav, 45 let
Schweizer Břetislav, 27 letZeman Jiří, 49 let
Kukula Antonín, 40 let
Lorenz Jiří, 31 let
Pelej Josef, 33 let
Eckstein Jindřich, 58 let
Švanda Bedřich, 51 let
Karel Jan, 33 let
Zeithammel Ottokar
Zeithammelová Blažena, 27 let
Přidal Vojtěch, 32 let
Přidalová Ludmila, 27 let
Hrubá Anna Emilie, 28 let
Zeithammel Otto
Saibert Ladislav, 36 let
Drbal Karel
Neudörfer Sigmund, 43 let
Richter Rudolf, 30 let
Kratina Jaromír, 42 let
Pletánek Josef, 57 let
Kamper Ottokar, 63 let
Kamperová Kateřina, 66 let
Plamínková Františka, 67 let
Haken Miroslav, 44 let
Mašek Bohumír, 36 let
Pugnar Jan, 59 let
Tuser František, 34 let
Hervyk Antonín, 58 let
Fousek Josef, 67 let
Kintnerová Anna, 37 let
Mandys František, 38 let
Beránek Vincenc, 72 let
Stern Felix, 28 let
Langer Abraham, 37 let
Ornstein Walter, 39 letVrede Ladislav, 46 let
Hanuš Ferdinand, 39 let
Krejčí Josef, 52 let
Haismann Emil, 51 let
Čvančara Václav, 53 let
Mašín Josef, 45 let
Churavý Josef, 47 let
Jedlička Josef
A ještě jednou zvlášť:
Dvořák František – Šestnáct let.
Chování odsouzených před a během popravy bylo podle protokolu klidné.
Smrt nastala okamžitě.
Mrtví byli zavezeni nákladním vozem do krematoria.
Spáleni pod policejním dohledem.
Takto vypadal jeden večer. Ne výjimka. Ne symbol. Jeden úřední večer z mnoha.
Teprve v zemi, kde tohle bylo každodenní realitou, přišlo po válce rozhodnutí, že návrat k
předválečnému soužití už není možný.
IV. Teprve potom Postupim
Po takových letech nebylo možné jednoduše říct: vraťme se zpátky.
Zpátky kam?
Do pohraničí před Mnichovem? Do měst, kde sousedé viděli, kdo vítal příchod Říše? Do
ulic, odkud odcházeli čeští učitelé, četníci, úředníci, železničáři a rodiny, pro které tam
přestalo být místo? Do domů, kde zůstala paměť výhrůžek, udání, strachu a ticha?
Po roce 1945 neležela před Československem akademická otázka menšinové politiky.
Ležela před ním otázka mnohem tíživější: zda lze po Mnichovu, po okupaci, po popravách,
po vyhánění z pohraničí, po udávání, po Lidicích, Ležákách a Kobylisích obnovit soužití,
které bylo rozbito až do základů.A zároveň — jak zabránit budoucnosti, která už jinde v Evropě ukázala, jak může vypadat.
Východní Evropa tento mechanismus znala. A měla pro něj konkrétní jméno.
Meziválečné Polsko získalo po roce 1918 rozsáhlá území, kde Poláci tvořili jen třicet až
čtyřicet procent obyvatelstva. Zbytek tvořili Ukrajinci, Bělorusové a další. Polský stát na
tuto realitu odpověděl jednoduše: asimilací. Nikoli nabídkou. Tlakem.
Z původních dvou a půl tisíce ukrajinských škol v roce 1919 jich do roku 1938 zůstalo
několik desítek. Běloruský jazyk byl vytlačen z úřadů, škol i veřejného prostoru. Půda
místních rolníků byla konfiskována a přidělována polským osadníkům; mezi lety 1920 a
1939 přišlo do východních oblastí přibližně dvě stě tisíc polských rodin. Pravoslavná církev
čelila soustavnému pronásledování. V roce 1930 přišla pacifikace ukrajinských vesnic:
razie, zatýkání, ničení majetku a fyzické násilí proti civilnímu obyvatelstvu. V roce 1938
bylo pouze v Lublinském regionu zbouráno přibližně sto třicet pravoslavných chrámů.
To nebyla politika soužití. Byla to politika vytlačení a ponižování.
A paměť tohoto vytlačení nečekala v archivech. Čekala v rodinách, v dětech, které
nesměly chodit do školy ve svém jazyce, v rolnících, kterým někdo přidělil jejich vlastní
pole, ve věřících, kteří sledovali, jak bourají jejich chrám. Když se mocenské poměry
obrátily, tato paměť se nevrátila jako soud. Vrátila se jako msta s mnohonásobnou
brutalitou — a zformovala mimo jiné Stepana Banderu a hnutí, jehož odkaz, zrozený z
křivdy a přerostlý v zločin, sahá až do dnešních dnů.
Ve Volyni a východní Haliči se během války proměnila v masové vraždění. Polské odhady
mluví o osmdesáti až stu tisících zabitých Polácích v letech 1943 až 1945; jiné odhady
jsou nižší. Ukrajinské oběti polských odvetných akcí se odhadují přibližně na devět až
třináct tisíc.
To nebyla teorie. To byl scénář, který se stal, scénář, který ukázal, že když se dlouho
ponížené skupiny a jejich bývalí utlačovatelé ocitnou po zhroucení státu znovu tváří v tvář,
nejde o akademickou otázku smíření. Jde o otázku, kdo první vezme do ruky zbraň,
sekeru, seznam, udání nebo pomstu.
To není omluva násilí. Je to připomenutí zákona dějin, který se opakuje příliš často: kde se
ponížení ukládá příliš dlouho, tam se při pádu moci nevrací spravedlnost. Vrací se
účtování.
Československo po roce 1945 stálo před tímto mechanismem, po Mnichovu, po okupaci,
po udávání, po vyhánění, po popravách, po Lidicích, Ležákách a Kobylisích. Po válcedošlo k excesům a k násilí, které nelze vydávat za právo, a někteří lidé se mstili
způsobem, který stát ani společnost nemohly přijmout — a to je nutné říct jasně. Ale stejně
jasně je nutné říct druhou polovinu pravdy: tyto excesy nepřišly z prázdna, a právě jejich
existence ukazovala, že živelný stav nesmí pokračovat. Jestliže měla Evropa zabránit
dalšímu zabíjení, musela místo pomsty přijít pravidla.
Právě tady začíná smysl Postupimi.
V části XIII nazvané Orderly Transfer of German Populations vítězné mocnosti uznaly, že
transfer německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska do Německa
bude muset být proveden, a současně stanovily, že jakékoli transfery mají probíhat
spořádaně a humánně. Postupim nebyla dodatečnou omluvou bezpráví. Byla pokusem
zabránit tomu, aby se bezpráví stalo pokračující poválečnou realitou. Nešlo o soukromou
českou pomstu. Šlo o součást poválečného uspořádání Evropy po válce, kterou
rozpoutalo Německo.
Přesídlení mělo dvojí humanitární rozměr: chránit německé obyvatelstvo před živelnou
odvetou a chránit českou společnost před tím, aby se po letech teroru sama propadla do
pomsty, která by jí zůstala v duši jako další temný šrám. Nebylo to řešení bez bolesti. Bylo
to nejlidštější dostupné řešení, které mělo zabránit tomu, aby bolest pokračovala krví.
Postupim nebyla začátek.
Byla pozdní, tvrdá a nedokonalá odpověď na otázku, zda po tom všem ještě existují
podmínky pro společný život.
A odpověď tehdejší doby zněla: po tom všem už ne.
V. Co je a není možné dnes otevírat
Smíření není amnézie, a není to ani přijetí cizího výkladu dějin.
V Brně se koná sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení, nikoliv jako tichá cesta k
hrobům a popravištím, ale jako veřejná akce pod záštitou prezidenta republiky. Než zazní
slova o dialogu, paměti a porozumění, je nutné říct, s jakým slovníkem tato organizace
přijíždí.
V jejích vlastních dokumentech — ve stanovách i programové deklaraci — zůstává řeč o
„vyhnání”, „právu na vlast”, „vyvlastnění” a „spravedlivém vyrovnání”. V programové
deklaraci Sudetoněmecká landsmanšaft výslovně uvádí, že usiluje o to, aby Českárepublika uvedla mimo účinnost dekrety, zákony a nařízení z let 1945 a 1946, které podle
ní nařizovaly nebo legalizovaly kolektivní zbavení práv, vyvlastnění, nucenou práci,
vyhnání a vraždění.
To není řeč o paměti. To je řeč o revizi.
Slovo „vyhnání” není neutrální — je to právní konstrukce. Jakmile se mezinárodně
upravený transfer začne nazývat vyhnáním, mění se celé pořadí dějin: z agresora se stává
poškozený, z poválečného bezpečnostního opatření se stává zločin, z Postupimi se stává
omyl a z reparací za německou válku se najednou stává údajný nárok Němců vůči státu,
který Německo rozbilo, obsadilo a krvavě drželo pod okupací.
Kdo přijme jejich slovník, přijímá i jejich žalobu.
Výsledky druhé světové války nejsou otevřená otázka ani předmět bilaterálního
vyjednávání. Německo kapitulovalo bezpodmínečně a přijatá rozhodnutí — včetně
Postupimské dohody a části XIII o přesídlení německého obyvatelstva — zavazovala
Německo jménem vítězných mocností. Tento rámec může přehodnotit jedině ten, kdo jej
vytvořil: vítězné mocnosti společně. Nikoli krajanský spolek. Nikoli bilaterální prohlášení.
Nikoli slavnostní sjezd pod prezidentskou záštitou.
Bezpodmínečná kapitulace je nesmazatelná. Postupim je nesmazatelný. Kdo se o
revizi pokouší, nepíše dějiny. Překrucuje je.
Kdo chce otevírat dekrety, musí otevřít válku.
Kdo chce otevírat majetek, musí otevřít reparace.
Kdo chce otevírat křivdy Němců, musí nejdřív projít Freikorpsem, Mnichovem, vyháněním
Čechů z pohraničí, okupací, stanným právem, Lidicemi, Ležáky, Kobylisy a Kaunicovými
kolejemi.
A reparace nejsou vyrovnaná kapitola. Československu byl v reparačním systému přiznán
podíl tří procent v kategorii A a čtyř a tří desetin procenta v kategorii B. Ministerstvo
zahraničních věcí zároveň uvádí, že Československo se v roce 1945 rozhodlo neuplatnit
nad rámec uplatněné částky další nárok na náhradu válečných škod ve výši 285 miliard
korun v hodnotě roku 1938.
Při modelovém složeném úročení kolem šesti procent ročně se tato částka po osmdesáti
letech pohybuje v řádu 50 bilionů korun. Šest procent není libovolný extrém — jde omodelovou kapitalizační sazbu, která je u dlouhodobě nevyrovnaných peněžních nároků
mezinárodně obhajitelná.
Číslo, které si nikdo nedokáže představit.
A přesto existuje měřítko: Volkswagen má dnes burzovní hodnotu přibližně čtyřicet čtyři až
čtyřicet pět miliard eur. Padesát bilionů korun odpovídá zhruba 46 celým Volkswagenům.
Ještě výmluvnější je jiné srovnání: padesát bilionů korun se přibližuje dnešní burzovní
hodnotě 50 největších německých veřejně obchodovaných společností dohromady — tedy
první lize německého hospodářství.
Jinými slovy: nejde o starý účet z dějin. Jde o částku srovnatelnou s hodnotou největších
německých podniků, které dnes nesou průmyslovou, finanční, chemickou, energetickou,
telekomunikační i automobilovou sílu Německa.
Kdo tedy dnes chce otevírat majetkové otázky, musí být připraven otevřít i tuto zásuvku.
Buď se minulost právně neotevírá vůbec. Nebo se neotevírá selektivně.
Záštita prezidenta republiky nad sjezdem organizace, která má ve svých dokumentech tyto
požadavky s majetkovým a odškodňovacím dosahem, není technická poznámka pod
čarou, není neutrálním gestem ani administrativním nedopatřením.
Je urážkou obětí v Lidicích.
Je urážkou obětí v Ležákách.
Je urážkou obětí v Kobylisích.
Je urážkou obětí v Kaunicových kolejích.
Žádný komentář pod čarou to nezachrání. Žádné vysvětlení kanceláře to neodčiní.
Než dočteme tento text, zastavme se.
Vzpomeňme na ty, jejichž jména jsme četli. Na Václava Řeháka, třicet jedna let. Na Marii
Slavíkovou, čtyřicet šest let. Na Kateřinu Kamperovou, šedesát šest let. Na všechny
ostatní z toho jednoho večera. A na stovky dalších, jejichž jména zůstala v protokolech a
na zdech.Mezi nimi byl i Dvořák František.
Šestnáct let.
Zemřeli klidně. Tak to zapsal protokol. Klidně.
Sami. Bez svých.
V tichu, které si nikdo z nás nedokáže představit.
Vzpomeňme na ně v tichu, ve svém srdci, a v tom tichu odsuďme — bez řečí, bez
diplomatických formulací, bez záštit a bez komentářů pod čarou — to, co bylo vykonáno, i
to, co se dnes pod rouškou smíření pokouší přepsat pořadí dějin.
Protože první cesta by neměla vést na slavnostní pódium.
Ale do Lidic.
Do Ležáků.
Do Kobylis.
Do Kaunicových kolejí.
Tam, kde nejsou žádné majetkové konstrukce, kde nejsou žádné programové deklarace a
kde se nestojí před mikrofonem. Kde stojí jen jména, popravní protokoly, zdi a ticho.
Teprve v tomto tichu může začít opravdové smíření. Ne žádostí. Ne záštitou. Ne slovem.
Ale přiznáním, kde to začalo. Kde mohou požádat o odpuštění.
Nezačalo to odsunem.
V tichu
RČ