Tři rozpory a zánik Sovětského svazu

Historik a sociolog Andrej Iljič Fursov a historik Jevgenij Jurjevič Spicyn v diskuzi na půdě MPGU rozebrali hlubinné strukturální příčiny, které vedly k pádu sovětského impéria. Podle jejich analýzy nebyl rozpad SSSR výsledkem náhlého selhání, ale vyvrcholením dlouhodobých vnitřních rozporů, v nichž zájmy vládnoucí byrokracie zvítězily nad technologickým a společenským pokrokem.

Od carského patu k bolševickému řešení

Kořeny sovětských strukturálních problémů sahají hluboko do předrevoluční minulosti. Pozdní carské Rusko se nacházelo v absolutní slepé uličce. Reformy z roku 1861 pouze oddálily pád samovlády o padesát let; režim se sice snažil vyhnout revoluci západního typu, ale výsledkem byla revoluce specificky ruská. V tehdejší společnosti proces rozkladu starého řádu předbíhal vznik nového.

Mezi hlavní tehdejší rozpory patřil nesoulad mezi politickým statusem velmoci a reálnou ekonomickou závislostí Ruska jakožto surovinového přívěsku Západu, a dále propast mezi výkonem ekonomiky a neúměrnou spotřebou tehdejších elit. Klíčový agrární problém nedokázal vyřešit ani premiér Stolypin. Jeho reforma selhala, a pokud by uspěla, vedla by kvůli neschopnosti průmyslu absorbovat miliony vykořeněných rolníků k revoluci ještě dříve. Stolypin se pokoušel zachránit samovládance a statkáře v momentě, kdy to již nebylo možné.

Východisko z krize drobného rolnictva cestou velkých soukromých farem nebylo proveditelné. Jedinou alternativou byla velká kolektivní hospodářství. Když bolševici po říjnovém převratu – za výrazné asistence armádních kruhů a rozvědky – převzali moc, museli provádět kolektivizaci nikoli ze zvůle, ale aby vyřešili problémy, které carský režim ignoroval bezmála sto let. Říjnová revoluce tak v podstatě zachránila suverenitu Ruska před hrozbou, že se stane polokolonií západních mocností.

Tři základní pilíře sovětské krize

Nový sovětský systém si však s sebou přinesl vlastní specifické rozpory, které se v průběhu desetiletí rozvinuly v systémovou krizi. Fursov je rozděluje do tří hlavních rovin:

1. Kolektivní přivlastňování versus individuální spotřeba

Zatímco v kapitalismu či feudalismu je objekt přivlastnění jasný (kapitál, půda), sovětská nomenklatura nevlastnila továrny ani zemi. Přivlastňovala si neekonomické faktory výroby – sociální a duchovní produktivní síly (kulturu a ideologii) – a to kolektivně skrze monopol strany definovaný jejím stanovami.

Rozpor spočíval v tom, že toto přivlastňování bylo kolektivní, ale spotřeba jednotlivých funkcionářů byla individuální. Systém toto napětí zpočátku řešil přísným hierarchickým řazením spotřeby: každému rangu v nomenklatuře odpovídala přesná úroveň materiálního zajištění (později ztělesněná i Stalinovým systémem finančních obálek). Elity však byly pod kontrolou jen do té doby, dokud fungoval systém strachu. V polovině 50. let nomenklatura toto pouto shodila a zahájila proces „výměny moci za vlastnictví“.

Uvnitř nomenklatury se zformovala dvě křídla: takzvaní neostalinisté, kteří požadovali tvrdou kontrolu nad spotřebou, a takzvaní liberálové, kteří chtěli spotřebovávat více, než jim příslušelo podle hodnosti, což vedlo k potřebě navazovat kontakty se Západem a k doktríně mírového soužití z roku 1956.

2. Segmentace homogenní moci

Komunistická moc nebyla mocí politickou či ideologickou, ale sociálně homogenní – moc generálního tajemníka i řadového okresního tajemníka měla stejnou povahu, byla všezahrnující a stála nad zákonem (což ilustruje i Chruščovův výrok z 60 call let, že strana je nad zákonem, vyřčený v kauze spekulantů Rokotova a Jaščenka).

Tato moc se nemohla rozdělit, mohla se pouze segmentovat. Jakmile oslabilo mocenské centrum, reálná kontrola se přesunula na střední úroveň – na jednotlivá ministerstva a regionální výbory (obkomy). Vznikl tak latentní rozpor mezi centrem a regionálními barony, s nimiž musel i Leonid Brežněv denně udržovat telefonický kontakt, aby si zajistil zpětnou vazbu a loajalitu.

3. Primát moci nad výrobou

Základní buňkou sovětské společnosti byl výrobní kolektiv, v němž splývala struktura strany se strukturou výroby. Hlavním úkolem této buňky se však stalo reprodukovat samotné mocenské vztahy, zatímco věcné a obsahové cíle výroby ustupovaly na druhou kolej. To do systému implantovalo dlouhodobý potenciál pro celkovou degradaci.

Sám Stalin si toto nebezpečí uvědomoval a na konci života (1952) plánoval omezit moc aparátu pouze na ideologii a propagandu a reálné řízení přenést na Radu ministrů. Po jeho smrti se však partajní aparát své moci nevzdal a proměnil se v uzavřenou, privilegovanou kastu.

Rok 1967: Bod bez návratu a odmítnutí budoucnosti

Mobilizační projekt, který Sovětskému svazu umožnil vyhrát válku a zajistit poválečný ekonomický zázrak, vyčerpal své možnosti v polovině 60. let. Systém dosáhl takového stupně komplexnosti, že antikapitalismus narazil na své limity. Další rozvoj vyžadoval skok do postkapitalistické fáze. K tomu měl SSSR v první polovině 60. let k dispozici kompletní trojici revolučních řešení:

Kybernetické řízení (OGAS): Tým akademika Gluškova vyvinul Celostátní automatizovaný systém řízení, který digitalizoval plánování a dokumentaci země. Tento systém fakticky směřoval k informační společnosti a bránil jakýmkoli machinacím s plány.
Nová energetika (Filimonenkova skupina): Sovětští vědci dokončili výzkum thermo-emisní hydrolýzní jednotky na bázi studené jaderné fúze. Tento objev mohl poskytnout extrémně levnou energii, učinit západní ropné korporace bezpředmětnými a zajistit SSSR energetický monopol.
Vojenská ochrana (Čelomejovy projekty): Aby byl tento technologický skok chráněn před vojenským zásahem Západu, zkonstruoval Vladimír Čelomej unikátní zbraňové systémy, včetně komplexu Zakat nebo automatizovaných raketových kontejnerů rozmístěných podél hranic USA, které by v případě útoku reagovaly automaticky.

Západ si byl tohoto nebezpečí vědom a za prezidenta Lyndona Johnsona vytvořil speciální skupinu pro boj proti systému OGAS, doprovázenou diskreditační kampaní v tisku. Hlavním nepřítelem pokroku se však stala samotná sovětská nomenklatura v čele s premiérem Alexejem Kosyginem. Systém OGAS by totiž byrokracii zbavil možnosti manipulovat s ekonomickými ukazateli a vynesl by k moci vrstvu technokratů, což byla pro aparát nepřípustná sociální revoluce.

Zavedení Filimonenkovy nové energetiky bylo stopnuto v prosinci 1967 tajným usnesením ÚV KSSS. Dokumentace byla zničena, protože SSSR v té době začal masivně obchodovat s ropou a část nomenklatury již měla na ropných příjmech přímý materiální zájem. Čelomejovy vojenské projekty byly pro změnu uloženy k ledu kvůli osobní a resortní nevraživosti ze strany Dmitrije Ustinova a Jurije Andropova.

Poslední pokus zvrátit toto směřování učinil v červnu 1967 vedoucí moskevské stranické organizace Nikolaj Jegoryčev na plénu ÚV. Upozornil na slabiny protiletecké obrany Moskvy a požadoval samostatné plénum k vojenské technice, čímž chtěl nepřímo podpořit Čelomeje. Ostatní funkcionáři včetně Kosygina jej však opustili, Ustinov mu vyhrožoval a Brežněv jej záhy odvolal z funkce.

Odmítnutí těchto tří přelomových směrů v roce 1967 znamenalo pro Sovětský svaz bod bez návratu. Nomenklatura dala přednost setrvání v systémovém antikapitalismu a zablokovala budoucnost. Tento hluboký společenský posun reflektovala i dobová literatura – například přerod sovětské vědecko-fantastické tvorby od optimistického světa bratří Strugackých k Efremovovu románu Hodina Býka, který Andropov nechal stahovat z knihoven, protože v tamní totalitní planetární vládě až příliš přesně zrcadlil brežněvovskou realitu.

Desetileté cykly demontáže

Historie sovětské nomenklatury ukazuje, že se tato vrstva s železnou pravidelností přibližně jednou za deset let postavila proti historickému vývoji země ve prospěch vlastního sebezáchovy:

1937: Nomenklatura zablokovala Stalinův pokus zavést ústavu s alternativními volbami.
1947: Využitím mezinárodního napětí na počátku studené války byrokracie smetla ze stolu práce na nové, demokratičtější ústavě.
1957: Červnové plénum skončilo porážkou takzvané „antipartijní skupiny“, která se pokoušela udržet koncept lidového, nikoli čistě nomenklaturního socialismu.
1967: Definitivní odmítnutí technologického skoku do postkapitalistické budoucnosti výměnou za ropný byznys a reformy tržního typu (Kosyginova reforma).
1977: Z nové ústavy mizí termín „diktatura proletariátu“.
1987: Rozhodnutí červnového plénu podepisuje faktický rozsudek smrti nad sovětskou ekonomikou.

Závěrem diskuze Fursov se Spicynem konstatují, že nomenklatura, která se etablovala jako vládnoucí skupina již koncem 30. let, vedla systematický boj, jenž vyústil v demontáž sovětského systému. Období spojená s Michailem Gorbačovem či Borisem Jelcinem tak nebyla příčinou, ale pouhým finálním produktem dlouhodobé proměny sovětské nomenklatury, která se transformovala z „třídy o sobě“ v „třídu pro sebe“.