Šampaňské generála Lebedě a zákulisí srpnového puče: Jak se hroutil Sovětský svaz

Srpnové události roku 1991 (pokus o převrat vedený Státním výborem pro výjimečný stav – GKČP) dodnes vyvolávají řadu otázek. Historik Jevgenij Spicyn v rozhovoru pro rádio Aurora poodhalil nejen zákulisí tehdejších politických her, ale podělil se také o osobní, dosud málo známé vzpomínky na klíčové postavy této éry, zejména na generála Aleksandra Lebedě [01:50].

Tři lahve šampaňského a dlouhý mundštúk: Osobní setkání s generálem Lebeděm

Jevgenij Spicyn se s generálem Aleksandrem Ivanovičem Lebeděm seznámil osobně kolem let 1995–1996, kdy byl generál poslán do výslužby z postu velitele 14. armády a aktivně se zapojil do politického života [02:07]. Spicyn ho tehdy jako výkonný ředitel politického hnutí pozval do školního klubu „Čas, události, lidé“ [02:35].

Lebed na historika udělal příznivý dojem – působil jako kulturní, vychovaný a inteligentní člověk [04:02]. Při vystoupení před studenty však nezapřel svou vojenskou povahu. Když mu nabídli, aby se posadil, odmítl se slovy: „Ne, ne, já jsem voják a budu stát,“ čímž podle Spicyna trochu hrál divadlo [04:34]. Atmosféra zhoustla, když mu jeden ze studentů (shodou okolností uprchlík z Čečenska) vmetl do očí, že je kvůli Chasavjurtským dohodám zrádce. Na Lebedovi bylo vidět, jak hluboce ho to zasáhlo, přesto se dokázal ovládnout a dlouze své kroky obhajoval [05:03].

Následné neformální posezení u ředitelky školy pak přineslo humornou historku. Spicyn, který seděl vedle generála, mu nabídl oheň do jeho dlouhého mundštúku, přes který tehdy Lebed kouřil cigarety značky Trojka [06:28]. Když se ho zeptal, co bude pít, generál odpověděl: „Dřív jsem pil všechno, co hoří, ale teď jsem v politice a piju jen šampaňské. Prosím, dejte mi šampaňské.“ Během večera pak dokázal vypít rovnou tři lahve [06:57].

Viníci roku 1991: Kdo nese největší odpovědnost?

Pokud jde o samotný puč GKČP v srpnu 1991, Spicyn ostře rozlišuje roli generála Lebedě a generála Konstantina Kobece.

• Generál Lebed podle něj v té době nebyl samostatnou politickou figurou. Spicyn ho označuje za „soldafona“, který pouze slepě plnil rozkazy shora [08:54]. Jeho úkolem tehdy bylo obklíčit a vzít pod kontrolu budovu Nejvyššího sovětu RSFSR (Bílý dům), kam se tehdy dalo snadno vstoupit bez přísných kontrol, klidně jen na stranickou legitimaci [09:13].

• Generál Kobec naopak sehrál podle historika mimořádně negativní roli. „Prodal se Jelcinovi s kůží i chlupy,“ tvrdí Spicyn [10:45]. Jelcin ho jmenoval úřadujícím ministrem obrany RSFSR a Kobec následně organizoval obranu Bílého domu. Využil k tomu své rozsáhlé vazby na vojenské kruhy v Moskvě a okolí [10:57]. Spolu s ním na Jelcinově straně stáli další lidé s velkými epoletami, jako byl viceprezident Alexandr Ruckoj nebo Viktor Jerin (tehdejší náměstek ministra vnitra) [11:47].

Gorbačov jako provokatér a podrazák

Největší vinu za rozpad a tehdejší chaos však Spicyn jednoznačně připisuje samotnému Michailu Gorbačovovi a šéfovi KGB Vladimiru Krjučkovovi. Podle Spicyna Gorbačov svými kroky vznik GKČP v podstatě vyprovokoval [12:39]. Pokud by byli členové výboru jen o trochu rozhodnější, Jelcina a celou jeho skupinu by izolovali extrémně snadno [12:58].

Krjučkov však propadl panice a bál se rozhodnout. Rozehrál dvojitou až trojitou hru, do které ostatní členové GKČP (jako vicepremiér Pavlov nebo ministr obrany Jazov) nebyli detailně zasvěceni [13:31]. Krjučkov sice navenek projevoval Gorbačovovi „psí věrnost“, ale zároveň kolem sebe soustřeďoval lidi, kteří byli na Gorbačova osobně uražení [13:51].

Samotného Gorbačova historik nešetří: „Gorbačov byl svou povahou samozřejmě podlec.“ Podle historických pramenů a deníků Gorbačov bezostyšně využíval lidi ve svém okolí – jakmile pro něj někdo přestal být užitečný, neváhal ho pošpinit a „utřít si o něj boty“ [14:32]. Během pouhých pěti let perestrojky tak několikrát kompletně vyměnil svůj nejbližší kruh. Lidé, kteří mu na začátku přísahali věrnost, ho na konci upřímně nenáviděli [14:57].

Jako příklad uvádí Valerije Boldina, který byl původně Gorbačovovi nejblíže už od roku 1978. Boldin, kterého Spicyn označuje za intrikána a „šedou myš“, si budoval auru tajuplného šedého kardinála tím, že mluvil velmi potichu nebo dlouho mlčel, aby vyvolal dojem, že drží v rukou všechny nitky moci. Ve skutečnosti však byl, stejně jako většina tehdejšího Gorbačovova okolí, jen prázdnou figurkou [15:19].

*** (Zdroj informací: Rozhovor s Jevgenijem Spicynem na kanálu Радио АВРОРА 16.0: https://www.youtube.com/watch?v=W65bnvzeMyU)